Trapná jarní Improvizace


Je teplé letní dopoledne.
Vlastně je teprve léto, ale to není důležité.
Slunce svítí, bije svými paprsky do bezmocných lidí.
Vlastně prší, padají trakaře. Ale ne venku.
Doma.
U mě doma.
Vlastně ještě ani nemám svůj domov. Ale to není důležité.
Je tu zima jak v mrazáku.
Samota, ta tíží, ta mě ničí.
Dělat chyby se nevyplácí. Ale kdo by chtěl být dokonalý.
Tak jsem si řekl, že bych konečně mohl přestat brečet a radši se o něco pokusit.
Vstal jsem ráno a vyrazil do ulic.
Našel jsem tebe.
Vlastně jsem tě našel dík jednomu inzerátu v novinách, ale to není důležité.
Na první pohled jsem si tě zamiloval.
Pak jsem dostal strach.
Strach, že zase něco zkazím.
A od té chvíle jsem začal ničit tebe. I sebe.
Jak já se nenávidím.
Máš tak dokonalé tělo, dokonalé oči, dokonalé vlasy, dokonalý úsměv.
Jak já se nenávidím.
Nedokážu být upřímný vůči tobě.
Ani vůči sobě.
Ach bože, je mi zima.
Mrznu.
A ty si tak daleko.
Vlastně jsi vedle mě a držíš mě za ruku, ale to není důležité.
Jsi teď tak daleko, jsi na druhém konci světa.
Země je kulatá.
Země se točí.
Země je kulatá jak tvoje oči.
Doma.
U mě doma mrzne.
Sedíš tady a hledíš mi do očí.
Já se na tebe dívám skrz černé brýle, aby jsi neviděla, že si tě prohlížím.
Jsi teď tak daleko a já se nenávidím.
Nenávidím své chyby, nenávidím tvé chyby.
Vlastně žádné nemáš, ale to je jedno.
Hledal jsem dokonalost a našel jsem tebe.
Jak já se nenávidím.
Tak jsem si řekl, že bych konečně mohl přestat brečet a radši se o něco pokusit.
Pokusil jsem se tedy o sebevraždu...